"A ať nám pošlou kávu," doplnil ho Kollberg. "Pro mě tři koláče a jeden košíček s polevou."
Káva přišla v deseti minutách. Kollberg zamkl dveře. Sedli si.
Kollberg usrkával kávu a pustil se do koláčů.
"Situace tedy vypadá takhle," začal mezi sousty. "Šílenec, který vraždil, aby vyvolal pozornost, je v šatníku nejvyššího šéfa policie. Hrozně se tam nudí. Až ho budeme potřebovat, tak ho odtamtud vytáhneme a oprášíme. Pracovní hypotéza je tedy taková:
Člověk ozbrojený samopalem modelu Suomi sedmatřicet zastřelí v autobuse devět lidí. Mezi těmito devíti osobami nejsou žádné vzájemné vztahy, octly se na jednom místě současně jenom náhodou."
"Ten, kdo střílel, měl motiv," vmísil se Martin Beck.
"Ano," pokračoval Kollberg a chopil se košíčku s cukrovou polevou. "O tom jsem uvažoval od samého začátku. Nemohl mít ovšem motiv k zabití náhodně sehnaných lidí. Jeho záměrem zřejmě bylo odstranit jednoho z nich."

"Protože k tomu nejsme kompetentní," řekl Martin Beck. "Jsou tu proto, aby se podíleli na nejintenzívnějším pátrání, jaké tenhle stát pamatuje."
"To jsi řek krásně," poznamenal Kollberg.
Víc říkat nemusel. Bylo to krásně řečeno, pokud by věděli, po kom pátrají a kde by měli pátrat:
"Já jenom cituju ministra spravedlnosti," dodal nevinně Martin Beck. "Naše nejlepší mozky - to měl samozřejmě na mysli Mänssona a Nordina - pracují na plné obrátky, aby vypátraly a zajistily choromyslného vraha, jehož zneškodnění je nejvyšším zájmem celé společnosti i každého jednotlivého občana."
"Kdy tohleto řek?"
"Poprvé před sedmnácti dny a naposled včera. Ale včera už mu noviny věnovaly jenom čtyři řádky na dvaadvacáté straně. Asi ho to žere. Příští rok jsou volby."
Melander skončil telefonický rozhovor, zašťoural nataženou kancelářskou svorkou v dýmce a pokojně poznamenal:
"Já si myslím, že by teď bylo na čase toho choromyslného vraha na chvíli odsunout stranou."
Teprve za patnáct vteřin Kollberg reagoval:
"To si myslím taky. Rozhodně. Taky by bylo na čase zamknout dveře a vypnout telefony."
"Je tu Gunvald?" zeptal se Martin Beck.
"Ano, pan Larsson sedí vedle a nožem na dopisy se šťourá v zubech. "
"Zařiď, aby všechny hovory,přepojovali k němu," řekl Martin Beck.
Melander natáhl ruku k telefonu.

"Tohle se nedá číst," odtušil Nordin.
Melander měl dosti zvláštní a mírně řečeno těžko čitelný rukopis.
Kromě nejbližších kolegů po něm většinou nikdo nic nepřečetl.
Kollberg papír vzal a podíval se na něj.
"To je klínové písmo," řekl. "Nebo starohebrejština. Svitky od Mrtvého moře nemohl napsat nikdo jiný než Fredrik. Jenže k tomu mu zase chybí smysl pro humor. Ale já po něm vyluštím všechno."
Hbitě údaje přepsal a řekl: "Tady máš rozluštění:"
"Dobrá," řekl Nordin. "Já tam zajedu. Je nějaké auto volné?"
"Je. Ale vzhledem k hustotě provozu a stavu silnic by ses tam měl raději dostat hromadnou dopravou. Jeď třináctkou nebo třiadvacítkou na jih a vystup na Axelsbergu."
"Ahoj," řekl Nordin a odešel.
"Moc se do toho nehrnul," řekl Kollberg.
"Divíš se tomu?" zeptal se Martin Beck a vysmrkal se.
"Ani ne," uznal Kollberg a vzdychl. "Proč ty kluky vlastně nepustíme domů?"

"To je sice pravda a s největší pravděpodobností tenhle tip k ničemu nevede. Její údaje jsou dost mlhavé, takže vlastně ani není co prověřovat. Navíc si zřejmě není jista, jestli se nemýlí.
Ale když nemáš nic jiného na práci, tak tam zajdi a..."
Nedořekl větu, napsal jméno a adresu té paní na blok a list vytrhl. Vtom zazvonil telefon a Melander jednou rukou zvedl sluchátko a druhou podával list papíru Nordinovi.
"Prosím," řekl.

"Já," řekl Nordin. "Aspoň za normálních okolností. Ale brzy na tom budu asi stejně. Máte pro mě nějakou práci?"
"Dostali jsme takový podivný tip," ozval se Melander.
"A jaký?"
"Jde o toho člověka v autobuse, jehož totožnost neznáme. Volala nějaká paní z Hägerstenu, že bydlí vedle garáže, kam chodí hodně cizinců."
"Hm, a co dál."
"Dělají tam randál. Neříkala ovšem, že dělají randál. Říkala, že si tam vedou poněkud hlučně. Jeden z těch nejhlučnějších byl pomenší tmavovlasý chlapík kolem pětatřicítky. Říkala, že jeho zevnějšek dost souhlasí s popisem v novinách a že se tam teď určitou dobu neukázal."
"Takové šaty přece nosí desítky tisíc lidí," namítl skepticky Nordin.

"Já nechápu, jak to tu můžete vydržet," říkal Nordin. Byl to podsaditý, plešatý chlapík s načepýřeným obočím a mžouravýma hnědýma očima:
"Narodili jsme se tu a nic jiného neznáme," řekl Kollberg.
"Teď jsem třeba jel podzemní dráhou," řekl Nordin. "Jenom mezi Alvikem a Fridhemským náměstím jsem viděl nejmíň patnáct lidí, které bychom doma v Sundsvallu okamžitě sbalili."
"Je nás na to málo," řekl Martin Beck.
"Já vím, já vím, ale..."
"Ale co?"
"Napadlo vás někdy, že se lidé bojí? Normální slušní lidé. Když se člověk zeptá kolemjdoucího na cestu nebo požádá o zápalku, tak málem utečou. Prostě se bojí. Necítí se bezpeční."
"A kdo se cítí bezpečný?" zeptal se Kollberg.

Vlastně na tom ani moc nezáleželo, protože všichni byli více méně toho mínění, že výslechy k ničemu nepovedou.
Hodiny plynuly a nic se nedělo. Plynuly dny, dohromady už tvořily týden a pak ještě jeden. A bylo zase pondělí. Psalo se už čtrnáctého prosince a bylo Barbory. Mrzlo, foukal vítr a předvánoční horečka stoupala. Posily propadaly trudnomyslnosti, protože se jim začínalo stýskat po domově, Mänssonovi po mírném podnebí ve Skäne a Nordinovi po čisté, bílé, svěží zimě blízko pólu. Nebyli na život ve velkoměstě zvyklí a Stockholm jim byl cizí. Řada věcí jim tu lezla na nervy, hlavně chvat, tlačenice a nevlídnost lidí. A jako policisty je rozčilovala všeobecná zlotřilost a všudypřítomní zlodějíčkové.

Všechno nasvědčovalo tomu, že opravdu nic nevědí. Tentokrát nikdo z nich nemohl mít zájem na tom, aby vraha chránil.
"Kromě něho samotného," řekl Gunvald Larsson, který s oblibou konstatoval samozřejmosti.
Nebyla jiná možnost než se spokojit s materiálem, který byl k dispozici, hledat vrahovu zbraň a pokračovat ve výsleších všech těch, kteří jakýmkoli způsobem přišli do styku s kteroukoli z obětí. Těmito výslechy se teď zabývaly posily v osobě Mänssona a kriminálního asistenta jménem Nordin, který se dostavil až ze Sundsvallu. Gunnar Ahlberg nemohl být, jak se ukázalo, uvolněn.

"To rozhodně ne,"

řekl Melander. "Ale můžeme to pustit ven ústně.
Ať to z oddělení narkotik a z ochranných sekcí v okresech řeknou práskačům a narkomanům, ti to dají do oběhu."
"Hm,". odtušil Martin Beck. "Postarej se o to." Tonoucí se stébla chytá, řekl si v duchu. Ale co zbývalo? Za poslední dny provedla policie v takzvaném podsvětí dvě rozsáhlé razie. Způsobilo to hodně hluku, ale výsledek byl jako obvykle hubený. Kromě těch nezbědovanějších to všichni předvídali. Většina pochytaných - asi tak sto padesát lidí - byly vyloženě klinické případy, které pak hned rozváželi do různých ústavů.
Vnitřní pátrání prozatím nevedlo k ničemu a ti, co měli na starosti kontakty se spodinou, byli přesvědčeni, že práskači mluví pravdu, když tvrdí, že nic nevědí.

"Ještě jednu věc," ozval se nakonec. "V náprsní kapse saka jsme našli drobné zbytky hašiše a v pravé kapse bylo několik smítek preludinu. Analýzy některých testů z obdukce potvrdily, že byl narkoman."
Další efektní pauza. Martin Beck ale mlčel.
"Kromě toho měl kapavku," řekl Hjelm. "V pokročilém stavu."
Martin Beck si dopsal poznámky, poděkoval a položil sluchátko.
"To smrdí podsvětím, a pořádně," řekl Kollberg.
Stál za Beckovou židlí a celý rozhovor sledoval.
"To je fakt," řekl Martin Beck, "ale jeho otisky v rejstříku nemáme."
"Třeba to byl cizinec."
"To je docela možné. Ale co s tímhle budeme dělat? Novinám to dát nemůžeme."

"I to je hodně," ujišťoval Martin Beck.
"Pak šaty. Oblek si koupil v některé z prodejen Hollywood tady ve Stockholmu. Jsou tři, jak možná víš. Jedna je na ulici Vasů, jedna na Götské a jedna na náměstí sv. Erika."
"Já vím," řekl lakonicky Martin Beck. Na další lichotky mu už nezbývalo sil.
"No," pokračoval otráveně Hjelm, "a ten oblek byl pořádně špinavý. Rozhodně ho nedal ani jednou do čistírny a řek bych, že ho delší dobu nosil skoro denně."
"Jak dlouhou dobu asi?"
"Řekněme rok."
"Máš toho víc?"
Nastala pauza. Hjelm si to nejlepší nechal na konec. Udělal pauzu jenom pro efekt.

Co kdybych teď řek:

To nemyslíš vážně? pomyslel si Martin Beck.
"To nemyslíš vážně! " řekl do telefonu.
"Ale docela jo!" ozval se spokojeně Hjelm. "Výsledek je dokonce o něco lepší, než jsme očekávali."
Co říct teď? Ohromné, fantastické, nebo jenom výborně? Nebo dokonce jenom dobře? Bude to muset trochu trénovat, až bude mít Inga příště doma kávovou společnost.
"To je skvělé," řekl nakonec.
"Myslíš?" zapochyboval nadšeně Hjelm.
"Vážně! Nemohl bys mi říct..."
"Ale samozřejmě. Proto ti přece volám. Nejdřív jsme se mu podívali na zuby. Nebylo to tak jednoduché. Mimochodem je měl v mizerném stavu. Několikrát si je ovšem dával spravit. Provedli mu to mizerně. Rozhodně mu to nedělal švédský zubař. Víc ti v téhle věci neřeknu."

Nemohli byste jít

" filozofovat někam jinam?" zeptal se podrážděně. "Já se pokouším přemýšlet."
"O čem?" zeptal se Kollberg.
Zazvonil telefon. "Beck."
"Tady Hjelm. Jak vám to jde?"
"Mezi námi, vůbec ne."
"Už jste zjistili totožnost toho chlapíka, co mu z obličeje nic nezbylo?"
Martin Beck znal Hjelma dávno a velice si ho cenil. A nebyl sám, někteří Hjelma dokonce pokládali za nejschopnějšího technika na světě. Muselo se s ním ovšem umět jednat.
"Nezjistili," odpověděl Martin Beck. "Zřejmě nikomu nechybí. A vyptáváním se taky nic nezjistilo."
Zhluboka se nadýchl a pokračoval:
"Snad nechceš tvrdit, že jste něco zjistili vy?"
Hjelmovi se muselo lichotit, to o něm věděl každý.
"Něco málo snad jo," řekl samolibě. "Trochu jsme si ho prohlédli. Pokusili jsme se dokreslit si detaily. Abychom si ho mohli představit jako živého. Mám dojem, že se nám podařilo zjistit do určité míry jeho charakter."

"To je tím, že policie je nutné zlo," vysvětloval Melander.
"Každý, i profesionální zločinec, ví, že se někdy může dostat do situace, kdy policie bude jeho jedinou záchranou. Když se třeba zloděj v noci doma vzbudí a zaslechne ve sklepě nějaký šramot, co udělá? Samozřejmě zavolá policii. Ale dokud se lidé do takové situace nedostanou, vyvolává u většiny z nich každý policejní zásah, který se jich nějak dotkne nebo je vyruší z klidu, nevoli, strach nebo opovržení."
"Tak to mám ještě ke všemu sám sebe pokládat za nutné zlo! " poznamenal mrzutě Kollberg.
Jádro problému ovšem vězí v paradoxu," pokračoval nevyrušitelný Melander, "že policejní profese vyžaduje nejvyšší míru inteligence a další vynikající kvality, psychické, fyzické i morální, ale nemá nic, čím by lidi s takovými vlastnostmi přitahovala."
"Já se z tebe zblázním," zoufal si Kollberg.
• Martin Beck tyto úvahy neslyšel poprvé a už dávno ho přestaly zajímat.

Policejní stanice

vnitřního města v předvečer rodinného svátku byly poctěny častými návštěvami úplně zpitých vánočních skřítků přivlečených z průchodů a z veřejných záchodků. Na Mariánském náměstí se dva strážníci snažili naložit do němoty opilého vánočního skřítka do taxíku, a přitom ho upustili do bláta.
Vzniklo srocení, v němž se jen těžko ubránili rozlícenému davu, skládajícímu se z plačících dětí a zuřivě sakrujících opilců.
Jeden ze strážníků dostal kusem ledu do oka, takže ztratil rozvahu a vytáhl obušek. Ohnal se jím naslepo a zasáhl zvědavého důchodce. Nepůsobilo to dobrým dojmem.
"Latentní nenávist k policii se vyskytuje ve všech společenských vrstvách," říkal Melander. "Stačí jediný impuls, aby se projevila."
"Hm," přisvědčil vlažně Kollberg. "A čím to je?"

Vládl citelný nedostatek nápadů.

Vyschl i příliv bezcenných typů, jimiž je ze začátku zaplavovala veřejnost.
Konzumní společnost a její stresované občanstvo měly teď jiné starosti. Do vánoc sice ještě chyběl víc než měsíc ale na hlavních ulicích ozdobených girlandami barevných světel už začaly orgie reklamy a nákupní horečka se šířila rychle a nemilosrdně jako středověké morové rány. Ta epidemie byla k nezastavení.
Nebylo před ní úkrytu. Vnikala do domů, do bytů, otravovala a zmáhala všechny a všechno, co jí přišlo do cesty. Děti plakaly vyčerpáním a otcové byli zadluženi až do příští dovolené. Legální velkošejdířství řádilo na plné obrátky. Nemocnice měly konjunkturu srdečních infarktů, nervových zhroucení a prasklých žaludečních vředů.

Pondělí. Sníh. Vítr. Sviňská zima.
"V tomhle sněhu by se to lovilo," zatoužil Rönn.
Stál u okna a teskně vyhlížel přes ulici na střechy domů tonoucích v bílém oparu:
Gunvald Larsson se na něho podezíravě podíval.
"To má být vtip?"
"Ne. Já jen tak vzpomínal na klukovský léta."
"Báječný! A co kdybys radši dělal něco užitečnýho?"
"No," řekl nejistě Rönn, "ale..."
"Co ale?"
"Právě to chci říct; ale co?"
"Někdo pobil devět lidí a ty si tu stojíš u okna a nevíš do čeho píchnout. Jsi detektiv, nebo nejsi?"
"Jsem. "
"Tak pátrej!"
"Kde?"
"To já nevím. Ale dělej něco."
"A co děláš ty?"
"Copak to nevidíš? Čtu tady tu psychologickou slátaninu, co dones Melander od těch doktorů."
"A proč?"
"Proč! Proč! Jak to mám vědět? Já taky nemůžu vědět všechno!"
Od masakru v autobusu uplynul týden. Pátrání se nehýbalo z místa.

"Ten Mohammed mi zůstal za poslední měsíc dlužen," řekla. "Nemoh byste mi to zařídit, abych dostala peníze? Měl je jistě na knížce."
Požádal ji, aby mu něco o Mohammedovi řekla.
"Na to, že byl Arab, docela ušel. Byl to slušný hoch, choval se tiše a působil docela spořádaně. Nepil, a pokud vím, ani nelítal za děvčaty. Ale zůstal mi dlužen za poslední měsíc."
Jak se ukázalo, věděla o soukromí svých nájemníků poměrně hodně.
Ramón se tahá s nějakou courou, která se jmenuje Kerstin. Ale o Mohammedovi toho moc neví.
Měl vdanou sestru v Paříži. Psala mu dopisy, které se nedaly číst, protože byly napsány arabsky.
Paní Karlssonová přinesla hromádku dopisů a předala je Mánssonovi. Na obálkách bylo jméno a adresa Mohammedovy sestry.
Jeho veškeré pozemské statky byly v plátěném kufru, který Manssonovi také předala. Ještě než za nim zavřela dveře, zmínila se znova o nezaplaceném nájemném.
"Čarodějnice!" ulevoval si Mánsson cestou ze schodů a ještě na ulici, když šel k autu.

Mánson si strčil párátko do úst, sedl si ke kulatému stolu a čekal.
Po půlhodině odhodil zbytky rozžvýkaného párátka do popelníku.
Mezitím přišli další dva z podnájemníků paní Karlssonové, ale paní bytná pořád nikde.
Noví příchozí byli Španělé. Jejich zásoba švédských výrazů byla nepatrná a Mánssonova zásoba španělských výrazů se rovnala nule, takže se velmi brzy vzdal veškerých pokusů je vyslechnout.
Zjistil jen tolik, že se jmenují Ramón a Juan a v jednom grilu sbírají nádobí ze stolů.
Turek si lehl na pohovku a listoval si v německém týdeníku.
Španělé se chystali odejít za zábavou. Převlékali se do lepšího a z jejich živého rozhovoru, který se točil kolem dívky jménem Kerstin, bylo zřejmé, že program večera těsně s touto Kerstin souvisí. Mánsson se co chvíli díval na hodinky. Byl rozhodnut nečekat ani minutu déle než do půl šesté: Paní Karlssonová přišla dvě minuty před půl šestou. Nabídla Mánssonovi místo na pohovce pro hosty, přinesla mu sklenku portského a spustila nářek, jaké to je trápení, být bytnou.
"Pro osamocenou ženu to není nic příjemného, mít byt plný mužských," naříkala. "A navíc cizinců. Ale co si má chudá vdova počít?" Mánsson v duchu rychle počítal. Ta chudá vdova vybírá od podnájemníků téměř tři tisíce měsíčně.

Ano.

" Každá měsíc tři sta padesát korun."
Zakýval hlavou a poškrábal se v hustém, jako žíně silném porostu ve výstřihu trička.
"Já mám dobrá plat," dodal. "Sto sedmdesát týdně. Jezdím s ještěrkou. Předtím já byl v byfé a vydělával míň."
"Nevíte, jestli Mohammed Busie neměl příbuzné?" zeptal se Mánsson. "Rodiče nebo sourozence?"
Turek zavrtěl hlavou.
"Ne, to nevím. My jsme hodně kamarádili, ale Mohammed moc nemluvil. Bál se."
Mánsson právě v tu chvíli stál u okna a díval se na malý houf lidí zimomřivě se krčících na konečné stanici autobusu. Rychle se otočil k Turkovi.
"Že se bál?"
"Ne bál. Jak se to říká? No, mlčivý."
"Zamlklý? Málomluvný? Aha. Nevíte, jak tu bydlel dlouho?"
Turek si sedl na pohovku mezi okny a zavrtěl hlavou. "Nevím. Já jsem tu měsíc a Mohammed už dýl."
Mánsonovi bylo v zimníku horko. Zdálo se mu, že vzduch je tu nasycen výpary všech jeho osmi obyvatel. Mánsonovi. se intenzivně zastesklo po vlastním úhledném bytě na Plukovní ulici v Malmö.
Vytáhl z kapsy poslední párátko a zeptal se: "Kdy se paní Karlssonová vrátí domů?" Turek pokrčil rameny.
"Nevím," řekl. "Brzy."

Z pokoje vedly další dvoje dveře. Před jedněmi stála postel.
Zřejmě byly zamčeny a vedly do pokoje paní Karlssonové, zatímco druhé vedly do malého šatníku plného šatů a kufrů.
"Tady vás bydlí pět?" zeptal se Mansson.
"Ne, osm," řekl Turek.
Šel k posteli u dveří a ukázal Mánssonovi, že je roztahovací.
Pak ukázal na další, která zřejmě byla taky roztahovací.
"Takové jsou tu dvě," řekl. "Mohammedova byla tamta."
"Kdo je těch ostatních sedm, co tu bydlí?" zeptal se Mánsson:
"Jsou taky Turci?"
"Ne, Turci jsme tři, ne, teď dva... jeden je Arab, dva Španělé, jeden Fin a ten nový je Řek."
"Taky tu jíte?"
Turek přešel rychlým krokem k jedné posteli a něco na ni přikryl polštářem. Mánsson ještě stačil zahlédnout cíp pornografického časopisu.
"Promiňte," řekl Turek, "je tady trochu - trochu málo uklizeno.
Jestli tady taky jíme? Ne. Vařit se nesmí. Do kuchyně se nesmí, mít malá vařič v pokoji se taky nesmí. Vařit jídlo a vařit káva se nesmí."
"Kolik tu platíte?"
"Tři sta padesát měsíčně na osoba," řekl Turek.
"Měsíčně?"